Souboj titánů Tři jačí krále znáte jako mírné strejdy. Budhisty, které nic nevyvede z míry. No, zažili jsme s nimi i perné chvilky 😊 Někdy na jaře roku 2010, když bylo klukům pět šest let, jsme si říkali: To je paráda! Téměř dospělí býci a oni se neperou! Paráda! Paráda! Sebevědomí nás, jakožto „yakmenů“, dosahovalo nebeských výšin… Konec dubna 2010. Přivedli jsme kluky z Mělnického tvrziště do Libosvár. V dolní části návsi je oplůtek, relikt z časů budování socializmu, slabé čtyři ary plochy, jehož obvod je tvořen drátěnými plotovými dílci. Kluky jsme dali tam. Než složíme ohradu na tvrzišti a postavíme novou na Pařezovském kopci, tak to tam zatím spasou… Nikdy nebyl žádný problém. Složit ohradu, přejet do Pařezova a vrátit se do Libosvár chvíli trvá. Pozdě odpoledne tedy přijíždíme zpátky. Co to? Jeden bejk je venku! To je Hermes! U něj stojí paní Prantlová ze sousedního baráku! Co je to tu za bordel? Paní Prantlová: „Vidím z okna, jak tohodle halamu ti zbylí dva vyhodili z ohrady!“ „Jak vyhodili?“ „Nu, normálně! Na rohy ho nabrali a přehodili přes plot!“ No asi jo. Jeden plotový díl byl značně prohnutý. „Měla jsem strach, aby někam nevodešel, tak jsem tu s nim počkala.“ Hermes se popásá na nízké travičce vedle paní. V oplůtku se Hádes s Fíkem bez zájmu také pasou. Co blbnete, kluci? Hermese jsme vrátili zpátky. Všichni tři si jdou svorně lehnout pod strom. Paní Prantlové vděčně děkujeme. Pozdě večer vyrážíme směr Pařezov. Jaci šlapou jak hodinky. Po pěti hodinách dorážíme na místo. Kluci okamžitě zahajují pastvu. A my frčíme k domovu. Během května se prokousávají po jednotlivých částech nahoru na vrchol kopce. Svorně a jednotně. Jako vždycky. No vlastně asi ne úplně. Panuje mezi nimi podivné napětí. Chovají se sice jako normálně, ale to napětí visí ve vzduchu. V podvědomí nám začíná blikat červená kontrolka. Ta však rychle hasne pod návalem každodenních starostí… V sobotu 29. května 2010 byl druhý den voleb do parlamentu. To si dobře pamatuju 😊 Brzy ráno oplocujeme další díl a kluky tam převádíme. Skládáme starou ohradu. Na kopci potkáváme docela dost lidí. Všichni se chodí dívat na ty „bizony“. Ježíš! Ty mají pořádný rohy! Jedeme domů. Sotva přijedeme před barák, zvoní telefon. Starosta Pařezova. „Hele, teď k volbám přišel „dochtor“. Jeden ten bejk se prej pase mimo vohradu.“ „Teď jsme tam odtud přijeli. Všichni byli v ohradě.“ „Dochtor šel přes kopec a potkal ho tam. Tak až někdy pojedete kolem, tak ho zavřete do ohrady.“ Ajaj! Fofrem zpátky! No jo! Zase Hermes! Ohrada zdá se netknutá. Kudy jsi se dostal ven? Ještě se nauč skákat ohradník, prevíte! Hádes s Fíkem přežvykují ve stínu velkých třešní uprostřed ohrady. Hermes stojí jako tvrdé Y na cestě podél ní. Na ohlávce ho vedeme zpátky. Rozvážným krokem míří k bratrům. Obřadně si lehá. Také přežvykuje. Co se tu sakra děje? Ale už byl klid. Pařezovský kopec spořádaně snědli. Přesun zpátky na sever. Opět na Mělnické tvrziště. Pak do Mělnického lesíku. Léto se přehouplo k podzimu. Tak a teď nejdelší štreka! Na louku na Staré Huti! Přes hřeben Českého lesa. Celonoční pochod. Jak by ne. Dobrejch třicet kilometrů. Na louce narostla pořádná otava. Kluci se musí hodně snažit 😊 Naštěstí sem nemusíme jezdit každý den. Na kluky dohlíží sestry Jančovy. Dcery pana Janči, díky kterému tato orchidejová louka přežila socialistické zemědělství. Bydlí hned u louky. Jejich „klucííí“ se mají jako v bavlnce. Jezdíme v podstatě jen přesouvat ohrady, když paní hlásí, že „klucííí“ mají hotovo. Stavíme předposlední část. Pouštíme tam ty tři zahradníky. Co na plat. Jaci jsou nejlepšími pěstiteli orchidejí 😊 Za tři dny konec idyly! Volá roztřesená paní Jančová. Hádes s Fíkem se strašně perou! Hermes je mimo ohradu a jde do lesa. Do prdele!!! Zahazujeme všechno. Rychle!!! Ohlávky!!! Vodítka!!! Nějaké sloupky!!! Lanka!!! Maximální rychlostí do Nemanic! Určitě trháme rekord. Ještě nejsme na Staré Huti a už slyšíme hrozný hluk! Ne, řev!!! Přijíždíme k louce. Hádes právě hrne Fíka do hustého porostu vrb. Řev. Praskot větví. Odlétající drny. Bahno. Ten řev! Jačí bojový ryk je děsivý! Okolní lesy vrací ještě děsivější ozvěnu. Na místo už se sbíhají domorodci. Tohle ještě neviděli. Vyskakuju z auta. Vodítko! Ještě vodítko! Běžím tam! Paní Columbová běží hledat Hermese. Několika dobře mířenými „kousanci“ koženého konce vodítka odháním rozzuřeného Hádese. Odskakuje do boku. Skáče vysoko! Při každém skoku se prohne jako luk. Taková hora masa! S takovou lehkostí! Je na volném prostoru! Stojí. Funí! Odfukuje! Pára z huby. Pára z celého těla. Reálné ztělesnění vládce podsvětí. Peklo vstoupilo na zem! Vidím, že paní Colombová Hermese našla. Za pomoci sester Jančových ho přihnala k ohradě. Kolem mne se řítí Fík. Hádes sklání hlavu. Řev! Jačí i můj. Rána jako z děla. Souboj! Souboj titánů!!! Co Fíkovi chybí na mohutnosti dohání odhodláním. Mám sílu přírody, sílu skutečné divočiny, na dosah ruky. Doslova. Jde do tuhého! Musím je dostat od sebe! Opět je rozháním s patřičným zvukovým doprovodem. Nejde to tak snadno jako prve. Ale už jsem nasranej! Do běla! Jedu na automat! Riziko si vůbec nepřipouštím. Ani jednoho z titánů naštěstí nenapadlo otestovat svou sílu na mě. Odskakují na opačné strany. Stojí proto sobě. Tak deset metrů od sebe. Já mezi nimi. Všichni se tváříme bojovně. Jazyky na vestě. Stoupá z nás pára. Pauza? Paní Columbová za vydatné pomoci mnohých domorodců postavila extra oplůtek pro Hermese. Rychle natahují ohradník i mezi Hádesem a Fíkem. Dobře! Ještě jeden. Ať k sobě mají dál. Titáni zatím střídavě řvou, rohy a kopyty trhají drny. Létají do výše i do lesa. Naštěstí zůstavá u demonstračky. Po pár minutách se oba otáčí a každý si jde zchladit žáhu na nějaké velké vrbě nebo stromu ve své části kolbiště. Hádes to bere z gruntu. Rve velkou vrbu i s kořeny. Asi jí hodlá přesadit, či co? Láme několik bříz! Ty vole, to je rachot! Nicméně, ohradník respektují. Zatím! Co teď? Tady je nechat nemůžeme. Že bychom je odvedli do Libosvár nepadá v úvahu. Musíme je odvézt! Volám tátovi, jestli by si v JZD nepůjčil přepravník a jaky nám neodvezl. S typickým brbláním, že máme žít jako normální lidi a ne vymejšlet ptákoviny, řekl, že přijede. Díky bohu! Je to sem dálka. Traktorem přes dvě hodiny! Mezitím všichni tři jaci na sebe řvou. Ryjí rohy v zemi. Drny létají. Přijel! Jak je naložíme? Blbě! Zkoušíme naložit napřed Hermese. Nejde ani přihnat k rampě. A je tu dobře patnáct lidí! Tohle je na hovno! Chytám ho za roh. Je vzteklý. Ale ohlávku si nasadit nechá. Vzpomněl si na slušné vychování a nastupuje. Zavíráme ho za přepážku. Tak další pán na holení… Fík dělá Zagorku. Nemůžu se k němu přiblížit blíž než na metr. A tak dlouhý ruce nemám, abych mu ohlávku nasadil. Nervozita stoupá. Hermes cloumá přepravníkem. Hádes řádí. To chce klid. To se ale lehce řekne:-) Klid! Pár minut yakmenshipu, nasazuju ohlávku a odvádím Fíka, který je samý šrám, do přepravníku. Zavíráme jej za další přepážkou. S Hermesem na sebe navzájem funí. Tak a teď Hádese! Vypadá jako skutečný vládce podsvětí. Jeho pokrevenství s Luciferem nelze popřít! Impozantní i hrozivý zároveň! Je rozumné mu nasazovat ohlávku? Je dost protivnej i normálně. Další yakmenship. Co yakmenship! Prestižní univerzita yakmenshipu. Po dvaceti minutách mu i za pomoci klacíku nasazuju ohlávku. Ti dva bouráci v přepravníku řvou jako tuři. Je to na vlásku. Hádes si dává říct. S kecama nastupuje. Zavřít! Odjezd! Snad to cestou nepřevrátí! Táta šlape na plyn. Ať mají kluci starosti s rovnováhou. Děkujeme všem zúčastněným za pomoc a mažeme domů stavět pro ty rebely ohradu. Míjíme uhánějící traktor s přepravníkem. Je v něm klid. Tak, ať jim to dlouho vydrží. Cestou voláme veterináři:“ Ahoj Martine! Servali se nám bejci, potřebujeme je co nejdřív vykastrovat!“ „Sakra! V sobotu ráno! Ať na to máme celej den, kdyby se něco podělalo.““Ok!“ Je středa večer! To budou dlouhý dva dny! Za vsí na louce, kam traktor bezpečně zajede, stavíme ohradu. Tu rozdělujeme jako koláč. Aby na sebe viděli, ale byl mezi nimi bezpečný rozestup. Traktor je tu! Tak rychle? Vykládáme každého do jeho sekce. Okamžitě na sebe řvou a trhají drny. Nóó! Zvětšujeme mezery mezi nimi. Už musí být unavení, ne? Intenzita i razance bouření klesají. Začíná pršet. Postupně se uklidňují. Ani jsme si nevšimli. Je tma jako v pytli. Pro jistotu se tu přes noc budeme střídat, kdy náhodou něco. Občas na sebe pořvávali, ale jinak nic. Žádný pokus o překročení hranic. V sobotu ráno jsme je postupně za pomoci foukačky uspali a vykastrovali. Vyspávali až do večera. Každý následují den byli klidnější a klidnější. Další sobotu jsme je pustili k sobě. A… NIC! Chovali se jako dřív. Úplně! Tak ohlávky, vodítka a jdeme přes les na západ. Na Mělnické tvrziště… --- Teď jsem si vzpomněl, že o pár let později se tito tři králové vydali ze Staré Huti do Německa! Sami! Ale o tom vám povím osobně 3. dubna od 19:00 ve velkém sále Městské knihovny v Praze. Odkaz na akci bude v příběhu… --- Ve videu není skutečný zápas jačích býků! To je jen taková přátelská přetlačovaná o jačí koupelnu 😊 Jen pro představu 😊 (fb)

Vážení přátelé, neozýváme se, protože nestíháme. Událostí je plno, času málo. Snažíme se využít velmi příznivého počasí k práci na loukách. Jinak jsme třeba v sobotu naočkovali všechny jaky proti „modrému jazyku“ – první dávkou. To byl docela fofr, protože lahvička s očkovací látkou se musí spotřebovat do 10 hodin od otevření. Dobré dostihy. Postavit naháňku, zahnat první stádo, naočkovat, prohlédnout, složit a naložit naháňku, převézt k dalšímu stádu. Opět to samé. A pak ještě jednou. Celkový čas pod 8 hodin 😊 Ve třech lidech 😊 Nejvíce zdržoval Pan Sláma, který považuje klec za své bydliště 😊 Proč jsme přistoupili i k vakcinaci jaků? O tom někdy příště. Jó, abych nezapomněl! Dneska volali z Městské knihovny v Praze – naši (vaši) akci 3. dubna 2025 přesouvají z malého sálu (pro 140 lidí) do toho největšího (pro 386 lidí). Co nevidět by se to mělo objevit na jejich webu. (fb)