Pražský lingvistický kroužek

Pražský lingvistický kroužek (zkratka PLK) je nezávislá učená společnost, která byla založena v roce 1926. Jejím cílem je přispět k poznání jazyka a příbuzných znakových systémů. PLK je registrován jako spolek a od svého založení si klade za cíl rozvíjet funkčně strukturální lingvistiku.

Historie

Pražský lingvistický kroužek se poprvé sešel 6. října 1926 v Praze. Zakládajícími členy byli Vilém Mathesius, Bohumil Trnka, Bohuslav Havránek, Jan Mukařovský a Roman Jakobson. Kroužek se stal jádrem pražské školy, jedné z předních strukturalistických lingvistických škol své doby. V roce 1929 představil PLK své programové teze na prvním mezinárodním sjezdu slavistů v Praze, což se stalo zásadním milníkem v jeho rozvoji.

Činnost

PLK pořádá pravidelná zasedání s přednáškami a rozpravami, vydává odborné publikace a organizuje mezinárodní setkání. Jeho činnost je otevřená všem zájemcům o lingvistiku. Kroužek vydává prestižní časopis Slovo a slovesnost a série monografií Travaux du Cercle Linguistique de Prague.

Teoretický přínos

Pražský lingvistický kroužek se zaměřuje na funkční a strukturální pojetí jazyka, které vychází z teorií Ferdinanda de Saussura. Členové PLK rozvíjeli koncepty jako langue a parole, signifié a signifiant, a přispěli k rozvoji fonologie a morfologie. Zvláštní pozornost věnovali studiu jazykové funkce a komunikace.

Členové

Mezi významné členy PLK patřili Vilém Mathesius, Roman Jakobson, Bohuslav Havránek, Jan Mukařovský, Nikolaj Sergejevič Trubeckoj a další. V pozdějších letech se k PLK připojili lingvisté jako Josef Vachek, František Daneš a Miroslav Komárek.

Současnost

Pražský lingvistický kroužek pokračuje ve své činnosti i v současnosti a zůstává aktivní v oblasti lingvistického bádání a vzdělávání.