Někteří teenagery páchají trestní činnost, bojují se závislostí nebo se u nich projevuje jiné chování, jemuž se jejich rodiče snažili za každou cenu vyhnout. To svádí rodiče k tomu, aby znovu upevnili a zintenzivnili své výchovné snahy – v zoufalé touze zabránit sebedestruktivnímu chování svého dítěte. Ať už je jejich bolest jakkoli nesnesitelná, a jejich potřeba převzít kontrolu nesmírně silná, potřebují si uvědomit, že na výchovu je již příliš pozdě. Tímhle způsobem nedosáhnou kýžených cílů. Spíše naopak tím mohou situaci jen zhoršit, a to pro obě strany. Co tedy dělat? Rodiče mohou v této situaci udělat tři věci: ⭐️ Sdílet své pocity viny, vzájemného obviňování a sebeobviňování, a to se sebou navzájem i s jinými dospělými – nikoli však s dítětem. ⭐️ Být v kontaktu s dítětem co nejvíce přímí a osobní. Přebírat odpovědnost za vlastní pocity a reakce, a naopak nesnažit se brát na sebe roli terapeuta, policisty, soudce nebo kněze. ⭐️ Převzít odpovědnost a vyhledat pomoc zvenčí. Není důležité, zda se obrátí na rodinného přítele, učitele nebo rodinného terapeuta. Zásadní je, aby se pomoci dostalo celé rodině, včetně ostatních dětí. Všichni se totiž mohou cítit jako spoluviníky, protože všichni sdílejí společnou odpovědnost. Když se mladý člověk začne chovat sebedestruktivně, příčinou může být mnoho vzájemně propojených faktorů. Bez ohledu na to, jak velký vliv tyto faktory mají, musíme jako rodiče čelit skutečnosti, že naše interakce s dětmi je učinila zranitelnými. 👉 Něco z toho, co jsme jim dali, nebo, co jsme jim naopak nedali a měli dát, znemožnilo rozvoj jejich sebepojetí a osobní odpovědnosti. Dělali jsme, co bylo v našich silách, a přesto jsme jaksi nevinně k tomuto vývoji přispěli svým dílem. 👈 ‼️ Pokud tedy chceme zastavit sebedestruktivní chování našich dětí, potřebujeme si nejprve přiznat vlastní podíl odpovědnosti. Musíme převzít odpovědnost na dvou frontách: za to, že v naší rodině vznikají destruktivní procesy a také za to, že je potřeba je nahradit procesy konstruktivními. Odmítneme-li tuto odpovědnost přijmout, dítě si naše chyby vztáhne na sebe. Bude pociťovat vinu a stane se o to zranitelnějším. #teenager #rodice #dusevnizdravi (fb)

Většině z nás rodiče v dětství často stanovovali nepřiměřené hranice a prosazovali je způsobem, který nás ponižoval a zraňoval. Někdy přitom hrubě překročili naše osobní hranice. Jako rodiče se od takového chování vůči vlastním dětem distancujeme a slibujeme sami sobě, že se k nim podobným způsobem chovat nikdy nebudeme. Ale nakonec to stejně děláme! Neděje se tak proto, že bychom byli hloupí, nebo že by nám nesloužila paměť, ale proto, že jsme své rodiče milovali a důvěřovali jim. Spolupracovali jsme s nimi, a když nám bylo ublíženo, dospěli jsme k závěru, že je to naše vina. Upřímně jsme věřili, že jsme to my, kdo za to může, a že si takové zacházení ze strany rodičů zasloužíme. Většina z nás zcela zapomněla na všechno to, co nám ublížilo nejvíce. Bolest byla tak intenzivní, že jsme ji potlačili. Nicméně s vlastními dětmi se tyto pocity znovu vynoří na povrch. Ne nutně jako bolest, ale v podobě opakování toho, jak se chovali naši rodiče. Pokud si nedáme pozor, existuje vážné riziko, že tuto bolest předáme dál svým dětem, aniž bychom za ni převzali odpovědnost. Naštěstí se většina z nás rozhodla mít děti s partnery, jejichž bolestné zkušenosti jsou zcela odlišné od těch našich. V důsledku toho je snazší všimnout si jejich bolesti než rozpoznat bolest vlastní. A proto stojí za to věnovat zvýšenou pozornost tomu, jak se chováme pokaždé, když se ve vztahu s dětmi cítíme frustrováni. Naše podráždění a frustrace jsou někdy iracionální a nedávají smysl. Spouštějí se však pokaždé, když nás něco zasáhne na velmi bolavém místě, a to i navzdory našim slibům, že nedovolíme, aby se minulost, v podobě činů vlastních nebo rodičů, opakovala. ⬇️⬇️⬇️ Abychom si dokázali uvědomit své destruktivní chování, stačí, když budeme pozorně naslouchat našemu „rodičovskému záznamníku“. Ten se v nás automaticky zapne kdykoli jsou děti v doslechu a chrlí ze sebe množství zbytečných a často i kontraproduktivních výroků, jako např.: „Nezapomeňte si zout boty!“, zatímco děti jsou zaměstnány jejich zouváním, nebo: „Hezky se pozdrav!“, když se to dítě právě chystá udělat samo od sebe. Během čtyř až pěti let se děti naučí být hluché ke konkrétním slovům, nicméně nadále slyší jejich skutečné poselství: „Nikdy bys nic nedokázal/a udělat správně, kdybych ti neřekl/a, co máš dělat!“ 👉 Velmi užitečným cvičením pro každého rodiče je tedy vědomě naslouchat tomu, co svým dětem říká. Pokud jsme upřímní, nakonec uznáme, že ve skutečnosti je minimálně polovina z toho zcela nepotřebná, nevhodná či dokonce zraňující a škodlivá. 👉 Co nejčastěji říká váš "rodičovský záznamník"? Napište do komentáře😉 (fb)